Lenin, Vladimír Iljič (pseudonym V. I. Uljanova) (1870-1924) Teoretik MARXISMU, stranický organizátor a první vůdce sovětského státu. Lenin je hlavní osobností ve vývoji marxismu ve dvacátém století. Přispěl k němu revoluční politikou, jejíž vliv byl obrovský. Zvláště bývá vyzdvihován pro svÚj přístup k organizaci revoluční strany, jejímu vztahu k třídnímu systému a její úloze v politické mobilizaci, a dále pro svou charakteristiku konečného stadia kapitalistického vývoje, který podle něj vytvořil vhodné podmínky pro globální socialistickou transformaci. Bezprostředně před bolševickou revolucí v říjnu 1917, jejímž inspirátorem do značné míry byl, rozvíjel MARXOVO učení o státu, přičemž spojil Marxovo nadšení pro Pařížskou komunu se svou koncepcí moci sovětů. Zkušenost moci spolu s krizemi, jimž musel nový režim čelit, vedly Lemna k zásadní změně pÚvodní koncepce a rozšíření teorie diktatury proletariátu, která pak měla mít na sovětský stát trvalý vliv. Kominterně vnutil jako její vůdce bolševická organizační pravidla a pomohl prosazení ruského pojetí revoluce do dělnických stran, které byly jejími členy, čímž uspíšil jejich rozchod s gradualistickou a ústavní . Během svého života vedl takr"Ka nepřetržitý proud polemik a vstupoval do neustálých diskusí, a téměř všechny aspekty jeho myšlení a aktivity zÚstávají předmětem sporů. Střízlivé a podrobné studium Leninových textů v jejich kontextu však dosud sotva začalo.
Leninovo rané dílo, vrcholící ve velké studii vývoj kapitalismu v Rusku (1899), bývá v určitém ohledu chápáno jako jeho nejoriginálnější přínos k marxistické teorii. S využitím soudobých údajů o Rusku sledoval vývoj kapitalismu od živelné ekonomie a umístil do tohoto komplexního procesu rozčleňující se odvětví prÚmyslu a sociální rozvrstvení. Došel k závěru, že námezdní práce (a kapitalistické vykořisťování) prostoupila všechny roviny ruské společnosti, svou nespokojenost je však s to dostatečně artikulovat pouze průmyslový proletariát. Dále pak dokazoval, že uvědomění, artikulace a organizace tříd také prochází různými fázemi vývoje. Pouze do té míry, v níž proletariát přesahuje lokální a partikulární povahu ekonomické nespokojenosti a vystupuje ve spojení s celonárodní politickou organizací, schopnou artikulovat zájmy všech ruských námezdních pracujících, je možné hovořit o existenci proletariátu jako TŘÍDY ve vlastním smyslu slova. K dosažení něčeho takového v podmínkách ilegality je třeba zvláštní organizační struktura, v níž by měly přednostní úlohu kádry či profesionální revolucionáři, podřízení disciplinární kontrole stranického centra. Cílem předvoje strany je vést uvědomělé dělníky a poté masy vykořisťovaných k politické aktivitě, která odhalí nesmiřitelnost třídních rozdílů ve společnosti, a tím urychlí nárÚst odpovídajícího revolučního vědomí. Tyto ideje Lenin vyjádřil ve spisu Co dělat? (1902). Třídní boj (v doslovném významu) byl pro Lenina výrazem podstaty marxismu, a revoluční strana měla být jeho organizátorem. Politika, jako organizace a artikulace obecných zájmÚ ekonomického uskupení, je ovšem podle Lenina pouze jednou z fází tohoto boje a s jeho ukončením také zanikne. Politika nemůže vyřešit problémy třídně rozdělené společnosti; je třeba ji nahradit státní nenásilnou administrativou za KOMUNISMU.
Do roku 1914 byl však Lenin vzhledem k úrovni vývoje kapitalismu v Rusku přesvědčen, že cílem strany je jednat jako předvoj demokratické revoluce proti pozemkovému panství a autokracii. Úspěch v tomto boji byl možný jen v případě, že by proletářská strana získala podporu drobného rolnictva. Právě oni, a ne radikální buržoasie, byli přirozenými spojenci proletariátu. Tato strategie formovala Leninovu taktiku v revoluci roku 1905 a vykrystalizovala v rozdělení na bolševiky a menševiky. S vypuknutím první světové války Lenin začal formulovat novou teorii soudobého kapitalismu, kterou završil v díle Imperialismus jako nejvy.f.fí stadium kapitalismu (1916) (viz IMPERIALISMUS). Zde dokazoval, že inovační a progresivní role kapitalismu v tříbení výrobních sil je produktem jeho tržně konkurenční struktury, takže v okamžiku, kdy se stal na přelomu století monopolistickým, začala jeho stagnace. Stal se retardujícím a parazitujícím na koloniálním vykořisťování, čímž připravil půdu pro fúzi evropské socialistické revoluce s národně osvobozovacím bojem v koloniích. Nerovnoměrný vývoj kapitalismu učinil nevyhnutelnými války o rozdělení a přerozdělení ekonomických teritorií světa. Soutěž podniků na domácím trhu nahradila globální konfrontace militaristických státně kapitalistických trustÍ!, jejichž státní struktury se stále více rozrustají a stávají utlačovatelskými. Kapitalismus podle Lenina tímto splnil své historické poslání. Monopolní kapitalismus koncentrací kapitálu v rukách bank a racionalizací výrobních procesÍ! a rozdělováním v tmstech a kartelech sám vytvořil mechanismus, jehož prostřednictvím se racionální rozdělování omezených zdrojÍ! a spravedlivá distribuce výroby mÍ!že dostat pod lidovou kontrolu. Kapitalismus ve svém imperialistickém stadiu vytvořil objektivní podmínky pro mezinárodní socialistickou transformaci.
V letech 1916 a 1917 Lenin oprášil zapomenutou Marxovu úvahu o komuně jako administrativní stmktuře vhodné pro socialismus. Sověty, založené na přímé demokracii s odvolatelnými delegáty, měly v tomto pojetí kombinovat legislativní, výkonné, soudní a politické pravomoci, které byly dosud v rovnováze v institucích, jež nebyly odpovědné vÍ!li lidu. Sověty realizovaly ideál lidové samovlády; dÍ!raz byl kladen na rozbití starých stmktur nadvlády a podřízení a nadání orgánÍ! lidové správy mocí, kterou si přivlastnil centralizovaný stát.
Tyto optimistické představy nepřežily řadu krizí, jimž musel režim ve svých počátcích čelit. Centralistické, vojenské a administrativní metody jejich řešení vyostřily rozpory mezi teorií a praxí. Lenin spolu s Bucharinem a TROCKÝM začal vypracovávat revidovanou teoretickou koncepci státu, jež byla v podstatě dokončena v roce 1920 (viz SOVĚTSKÝ KOMUNISMUS). Tváří v tvář vnější izolaci a dramatickému oslabení společenské základny režimu zdÍ!razňovala diktatura proletariátu více obsah politiky než formu lidové správy a zodpovídání se lidu, a transformace vlastnických vztahÍ! se stávala přednější než eliminace modelÍ! nadvlády a podřízení ve výrobním procesu a veřejném životě. Lenin si uvědomil, že zbytek socialistických "ctností" zÍ!stává nyní především uvnitř strany, která si proto měla podrobit vládu, a všichni její členové měli být zavázáni k dodržování zásad demokratického centralismu, který znamenal disciplinární podřízení nižších orgánÍ! vyšším v nové hierarchii moci. Ve svých posledních dílech v letech 1922 a 1923, rozčarován zjevnou svévolí a neschopností rozbujelého státu a stranického aparátu, navrhoval radikální reorganizaci strany a státu. Byl však již značně oslaben nemocí, a jako osamocený - neboť se předtím zbavil těch, kdo nyní mohli být jeho spojenci - byl odsunut soudruhy, kteří se důsledků jeho návrhů obávali. NB

odkazy
Leninovy spisy byly za totalitního režimu nesčetněkrát publikovány v různých výběrech a edicích. literatura
Harding, N.: Lenin' s Political Thought. 2 sv. Londýn: Macmillan, 1977, 1981.
Ulam, A.B.: Lenin and the Bolsheviks. Londýn: Secker & Warburg, 1966.